Proč SÓLOáza a co tu můžete čekat


Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít psát vlastní blog. Ale od chvíle, co jsem propadla sólohraní, mám hroznou chuť tu radost z každé hry sdílet a třeba i inspirovat ostatní k tomu, aby se nestyděli začít hrát sami, když zrovna nemají po ruce spoluhráče. 

Už od dětství jsem ráda hrála hry. Na chatě s babičkou klasiku typu prší a žolíky. Babi mě mimochodem taky naučila první a po dlouhá léta jedinou sólo hru, kterou jsem znala, a to Pasiáns. Mojí první pořádnou deskovkou bylo Carcassonne, mám ještě původní verzi od Albi a i po těch letech ho pořád hraju ráda. Přes Osadníky a Talisman jsem se pak dostávala k dalším a dalším moderním deskovým hrám.  Často jsme hráli s přáteli a s bráchou, začali chodit na různé deskoherní akce, kupovali a hráli kromě deskovek i sběratelské karetní hry, sledovala jsem Deskofobii.

Pak ale přišly myšlenky na děti a deskovky šly na pár let úplně stranou.  Nicméně když byly synovi necelé dva roky, začala jsem pátrat po tom, co bych mohla zkusit začít hrát s ním. Objevila jsem tak skvělou fb skupinu Deskovky pro tři bratry a to mě vrátilo ke sledování dění okolo deskovek a opět zažehlo touhu hrát. Dvouletý syn se samozřejmě za spoluhráče zatím nedal počítat, manžel hraje radši na počítači, a s bráchou a s přáteli jsme se zvládli sejít málokdy.  A pak jsem zjistila, že na rozdíl od starších her, které jsem doma měla, některé novější deskovky se dají hrát i v jednom hráči!

Začala jsem pátrat víc po hrách se sólo módy. Z počátku jsem to brala tak, že budu hrát v sólu a syn (v té době dvou a třičtvrtě letý) mi bude asistovat. („Přece si nebudu vybalovat hru jenom pro sebe, že jo.“) Deskovky ho hrozně zajímají, takže byl nadšený, že může se mnou „hrát“ dospělácké hry. Zkoušeli jsme takhle třeba Dračí palác, Port Royal, 7 divů světa duel. Bylo to fajn, ale pořád ne úplně ono, nemohla jsem se na hru pořádně soustředit a vychutnat si ji. Navíc dcera dorostla do věku akčního batolete neslučitelného s herními komponenty.  A tak jsem se konečně osmělila a začala hrát, když děti spaly.

Sólohraní deskovek se rázem stalo mojí úžasnou chvílí klidu a odpočinku. Trochu potrénovat mozkové závity, pokochat se přitom krásnými komponenty a ilustracemi, na chvíli se přenést do jiného světa. Je to prostě moje oáza. SÓLOáza.

A co tu tedy můžete čekat?

Ráda bych se podělila o své dojmy ze sólohraní v podobě krátkých recenzí jednotlivých her. Ať už to jsou hry určené pouze pro jednoho hráče, oficiální sólo módy her pro více hráčů, nebo zajímavé neoficiální varianty tvořené nadšenci na BGG. Hraju hlavně na relax, nejsem úplně hardcore hráč, takže tomu odpovídá výběr her. Zatím taky s ohledem na děti zvládám spíš hry s kratší herní dobou, i když už se moc těším, až se časem pustím třeba do nějakého výpravného příběhu.

Vzhledem k tomu, že se stále častěji setkávám s tím, že je pro spoustu lidí problém, když hra nebyla lokalizovaná do češtiny, chtěla bych se pokusit přispět k tomu, abyste si mohli některé moje oblíbené hry zahrát, i pokud neumíte dobře anglicky, vytvořením na Zatrolených hrách zatím chybějících překladů pravidel nebo sepsáním podrobnějších návodů na dané sólo módy.

Určitě budu sdílet novinky ze světa sólohraní, které mě zaujmou.

A občas přidám i tip na sólo hry pro děti, které si mohou zahrát samy ve chvíli, kdy, ač byste chtěli, zrovna nemůžete hrát s nimi.

 

Vítejte tedy na mém blogu, ať se vám líbí, a přeji hodně příjemných chvil s vašimi oblíbenými sólovkami.

Komentáře